Anton Litvin je významnou postavou raného postsovětského uměleckého aktivismu.
Začínal v roce 1993, kdy první vlna performancí byla radikálním pokusem o uchopení nového konceptu svobody vyrůstající na stále ještě stabilních troskách sovětského světa. V polovině následujícího desetiletí byl Anton Litvin jedním z účastníků evropských bienále (Benátky, Praha, Moskva, Cetinje...).
V roce 2013 odešel do Prahy a vytvořil zde "okno", které propojilo ruskou politickou a kulturní opozici s českým humanitním prostředím - každoroční festival KULTURUS organizoval všechny významné protiputinské demonstrace ruské diaspory v České republice.
Dekáda, kterou Litvin prožil v Praze, byla naplněna zkušenostmi všeho druhu: organizoval výstavy, natáčel filmy, obchodoval knihami, vytvořil centrum vzdělávacích přednášek o české historii a kultuře. To vše dohromady tvořilo jakýsi velký akcionistický projekt, v jehož středu byl rozpoznatelný obraz ruského expata, který sice udržuje úzké a hluboké vazby s českým prostředím, ale zůstává "neintegrovaným podivínem v klobouku a se psem", čtoucím na pivní zahrádce pod okny svého bytu v češtině Tolstého Vojnu a mír.
Tuto desetiletou zkušenost, kterou lze vztáhnout k problematice dvojí, plovoucí, konfliktní "identity", učinil předmětem své samostatné výstavy v roce 2024.
Série prací "Pražská mozaika" znamená využití klasických forem české koláže a proslulého českého stylu absurdity, to vše navrstveno na materiál rozpadu ruského vizuálního světa.
Zatímco akcionismus Antona Litvina z počátku 90. let byl generačním loučením se sovětskou zkušeností jedné generace, jeho dnešní výpověď je loučením se postsovětskými dekádami, jež skončily válkou, rozpadem společnosti a hromadným útěkem společenských a kulturních elit z Ruska. Mozaika osobní zkušenosti se rozpadá a znovu skládá, přičemž zůstává věrná akcionistickému protestu.
(Alexandr Morozov).